Zhruba v deseti letech jsem si začala uvědomovat, že se mi jako holce líbí kluci. Když jsem se svěřila své kamarádce, který kluk ze třídy se mi nejvíc líbí, řekla mi, že i jí se líbí a začalo to – první touha být hezčí, hubenější a prostě se líbit víc. V té době jsem si hodně četla tzv. dívčí časopisy, které vyzdvihovaly dívčí krásu – jak se správně namalovat, jak být hubená, co nosit za oblečení, v té době by se dalo říct, že jsem na tom byla i závislá. Chtěla jsem všechno, co bylo v těch časopisech dělat a mít, protože jsem si myslela, že tak je to správné a že jen tak budu tou nejhezčí holkou, když přeci ty holky jsou tak hezké. Jenže nastal problém – já jsem si oproti nim připadala ošklivá – nebyla jsem tak dokonale štíhlá, nosila jsem brýle a navíc jsem měla poměrně dost ochlupení na rukách a nohách. Možná, když to čtete, tak to je pro vás směšné nebo si říkáte, že to jistě trápí každou dospívající holku a není na tom nic divného, ale já už teď vím, že to divné je. A je potřeba se takového myšlení co nejdříve zbavit, ale s tím nám musí Někdo pomoci.

   Jako malou holku mě hodně deprimovalo, že nikde v těch časopisech nejsem holky stejně tak chlupaté, brýlaté nebo silné jako já a tak jsem začala hledat řešení. Kvůli tomu ochlupení se mi smáli kluci i holky a já si připadala ošklivě a myslela jsem si, že proto, aby mě měl někdo rád, je třeba vypadat tak dokonale jako ty holky v časopisech. Takže jsem se začala nejen holit, ale i se přehnaně starat o pleť a vynechávat určité potraviny, po kterých bych mohla přibírat a začala jsem sportovat. Po přechodu na druhý stupeň základní školy do většího města si mě kvůli špatně vytrhanému obočí dobírala i učitelka a já se ještě více uzavřela a chtěla být ještě hezčí a začala jsem chodit ke kosmetičce a následně na solárium. Pokaždé, když jsem opouštěla nějakou takovouto „zkrášlující“ provozovnu jsem se cítila lépe a měla ze sebe dobrý pocit, že jsem hezčí a neustále jsem se chtěla prohlížet v zrcadle, kdekoliv jen nějaké bylo. Jenže jako by to nefungovalo, já přeci dělala tolik věcí, proto být hezčí a žádnému klukovi ani sobě jsem se nelíbila. Tak jsem přidávala, nosila jsem odvážnější oblečení, vyšší podpatky a malovala jsem se. Když už jsem se nějakému klukovi líbila, nikdy to nedopadlo dobře, buď se se mnou brzy rozešel, za což jsem přikládala vinu sobě a své „ošklivosti“. Nebo ten, komu jsem se líbila, se zas nelíbil mě. Začala jsem tedy hledat útěchu v dívčích románkách, kde přeci všechny ty hrdinky zažijí tu opravdovou lásku a žijí šťastně až do smrti, a věřila, že mě taková láska taky potká a potkala. 🙂 Jen je to Opravdová Láska, která netrvá do smrti, ale která trvá navěky.

   Když jsem byla s babičkou a s dědečkem na letních prázdninách na chalupě, tak mě babička jednou večer naučila modlitbičku Andělíčku můj strážníčku. A já už si jen pamatuju, že jsem si jí nějakou dobu říkala před spaním a pak jsem k ní přidávala i plno lidí, za které jsem se přimlouvala touto „modlitbičkou“, pro které jsem chtěla, aby byli také pod ochranou. Po nějaké době jsem si ale připadala divně, že to jistě nikdo nedělá a říkat jsem to přestala, také si pamatuju, že jsem velmi ráda navštěvovala kostely, ať u nás nebo v zahraničí, jako bych už v té době tam něco hledala.

   V šestnácti letech po exekuci našeho domu jsme se přestěhovali do Plzně. V té době už jsem měla přítele a zamilovanost do něj mi pomohla projít rodinnými problémy, které jsme v té době v rodině měli. Můj přítel mi byl a je velkou oporou a povzbuzením. Díky němu jako by můj život dostal nový rozměr. Chtěla jsem být s ním přes všechny překážky, které se nám stavěly do cesty jako bych cítila, že on už je konečně po všem tom hledání, ten se kterým mám jít životem. O Vánocích jsem několikrát navštívila i půlnoční mši – a dobře si pamatuju, i když jsem moc nerozuměla, tomu, co tam říkají, tak vím, že jsem se k Pánu Ježíši modlila, aby mi dal muže, že s ním chci být, ať se děje, co se děje. Jenže slova jsou to hezká, romantická jako vidíme ve filmech, že dva spolu zvládnou všechno a milují se až do smrti. I já jsem, jak jsem již psala, o tom snila, jenže i do našeho vztahu se přikradl hřích. Zamotaná ve svém sebeklamu, sebelásky a pýchy jsem hledala cestu ven z toho všechno skrze další hříšné věci na ještě větší zdokonalování sebe sama ve smyslu čtení všech možných směrů slibujících pozitivní myšlení a dobrou náladu, cvičení jógy a zlepšování fyzické kondice při běhání, raw stravy apod. Myslela jsem si, že když se budu sama sobě a ostatním „dokonale“ líbit budu šťastná. Chodila jsem dvakrát do měsíce na lepení umělých řas, na umělé nehty, do solária, do fitness, na masáže apod. Padly na to všechny peníze z brigád i pak později z práce. Kupovala jsem si spousty oblečení, kabelek a bot, které jsem ani nepotřebovala a nikdy žádné peníze na společné bydlení s přítelem nenašetřila, protože jsem myslela, jak všechny tyto věci potřebuji. Dodnes ještě neumím dobře hospodařit s penězi, ale již vím, že na to nejsem sama a že jsem milována taková, jaká jsem byla stvořena. Protože každý jsme stvořený v dokonalosti Boží, ale tento svět nám ukazuje pravý opak, protože tomuto světu vládne ďábel. Možná si myslíte, že jsem se zbláznila a že je ďábel jen v pohádkách pro děti, ale zkoumejte svůj život a své srdce. Při mém neustálém hledání mého dokonalého já, jsem se jednoho večera ocitla ležící na posteli, v naprostém pocitu, že už nemůžu a duševně volala o pomoc. V té době jsem hodně sportovala a jedla jen raw stravu, zhubla jsem na 48kg a ač mi všichni říkali, že už jsem moc hubená, já jim nevěřila a myslela si, že mi závidí. Má skrytá pýcha rostla do rozměrných výšin, ze kterých začala padat až po napsání pár mailů s mou tehdejší studentkou, která se léčila s anorexií. Až od ní jsem díky Pánu Ježíši přijala, že se mnou opravdu není něco v pořádku. Při volání o pomoc mi hlavou procházelo jen jediné slovo POKORA (převzato z Wikipedie – je to pocit, kdy si člověk uvědomuje vlastní nedokonalost či závislost na někom). Cítila jsem se hrozně špatně, cítila jsem na sobě vinu všech svých trápeních, ale jakoby v dálce jsem cítila ten plamínek naděje, který opravdu brzy po této zkušenosti přišel. Už jsem nechtěla žít ve své pýše a hříších. Od mé pracovní kolegyně jsem poprvé slyšela evangelium – dobrou zprávu toho, co pro nás Bůh udělal skrze svého jednorozeného Syna Ježíše. Láska a pokoj, která poté přišla do mého srdce je nepopsatelná. Poté ještě trvalo několik měsíců, než jsem se nechala pokřtít a přijala Pána Ježíše do svého života, ale jednoznačně vím, že to byla ta nejlepší věc v mém životě, pro kterou jsem se mohla svobodně rozhodnout. Můžete mi věřit a nemusíte, každopádně jsem ráda, že jste mé svědectví dočetli až sem. Já už teď vím, že jsem ve svém životě hledala dokonalou Lásku, kterou může našim srdcím dát jen Bůh – náš Nebeský Otec, od kterého jsme kvůli hříchu odděleni. Pokud by Tě zajímalo víc, neváhej přijít do našeho Křesťanského centra Logos, ve kterém jsem našla svou Boží rodinu. Děkuji za to Pánu Ježíši, který je s námi, i když my jsme od Něj daleko a čeká, až my mu v pravdě vydáme svůj život.

Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni.

Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm

 První list Janův 4:16

Svědectví Petry Šídlové – Nejdůležitější rozhodnutí